Akustická středa
Ve středu se U Šneka zpívalo.
Ne každou středu, protože některé středy patřily hokeji, dětem, a všem těm drobným povinnostem, které člověka drží doma za rukáv.
„Reprák je nahoře,“ napsal náš milý Š. „Aspoň zjistíme, jestli jde napojit.“ A tím byla akustická středa vyhlášena
Nejprve se ladilo.
Jedna kytara podávala tón druhé a domek se plnil drobným cinkáním strun, krátkými útržky melodií a přísnými výrazy lidí, kteří otáčeli kolíky o nepatrné kousky, jako by napravovali oběžné dráhy planet.
Někdo zahrál éčko.
Jiný géčko.
Nakonec byly na stole telefony i papírové zpěvníky.
Papírové zpěvníky byly tlusté, ohmatané a měly u hřbetu slepené stránky. U některých písní byly tužkou opravené akordy. Jinde někdo připsal druhou sloku, protože ji původní majitel neznal.
Digitální zpěvník zářil.
Papírový zpěvník voněl.
Pak někdo zahrál první rytmus.
Zpočátku tiše, skoro zkusmo. Prsty přejely po strunách a kytara si odkašlala. Druhá se přidala. Třetí nejprve hledala akord, potom jej našla, nebo našla alespoň něco, co mu bylo lidsky blízké.
Ale potom se domek rozjel.
Jako starý parní stroj, který dlouho stojí na vedlejší koleji a v jeho kotli se teprve sbírá tlak. Basa se ozvala hlubokým duněním od kol a trsátka začala odměřovat rytmus jako spojnice pražců.
Píseň nabrala páru.
Sklenice na stole se lehce chvěly. Pěna se na hladině zachvěla s každým úderem do strun. Domek se odlepil od paty velkého domu a dal se do pohybu.
Jaselská zůstala za okny.
Zahrada se proměnila v nástupiště.
A U Šneka ujížděl nocí mrtvej vlak.
Kouřil přitom neviditelným kouřem písní. Z komína mu nestoupaly saze, ale refrény, vzpomínky a slova, která lidé v domku znali už jako děti a netušili, kdo je naučil.
Vagóny byly plné, rosa na kolejích jim pomáhala ladně se posunovat kupředu tunelem jménem čas.
Najednou znovu všichni seděli u táborového ohně.
Noc byla tmavější než dnes.
Nebe vysoké.
Oheň praskal a posílal jiskry vzhůru, jako by se snažil doplnit hvězdy. Někdo seděl na kládě, někdo na zemi, někdo příliš blízko plamene a každou chvíli si odtahoval botu.
U Šneka přitom žádný oheň nebyl.
Ale přece ho všichni cítili.