Intenzívní ticho
Nelze být s dvojčaty neustále. Tento postulát je zcela bez diskuze. Ovšem je nutné neustále kontrolovat. Je nutné kontrolovat hladinu zvuku nejen nahoru, ale jak se ukázalo, tak i směrem opačným.Chystáte pro děti jejich oblíbené jídlo a sluchem kontrolujete, cože se to vedle děje. CO ty slyší mé bystré ucho? Aha… holčička čórnula chlapenčkovi žlutou žirafu. … hmmmm … jejda, on ji zul botu a žužlá ji. Prostě dvojčata si hrají a hladina zvuku je plus/minus několik decibelů konstatní.
Najednou se jak ve špatné detektivce odněkud vynoří podezření. Jejda, něco se děje. No ale, na druhou stranu je klid, takže se zas tak moc dít nemůže. Anebo jo?
Dal jsem jim ještě chvilku, jestli se třeba jen nenadechují, ale když stále nic, tak jsem se začal opatrně plížit do předsíně, tak, aby mě děti neviděly přes prosklené dveře a já mohl kdykoli vycouvat. Jenže, ouha.
Dveře z pokoje dokořán, skříň na předsíni vykramařená a děti spokojeně nalezlé dovnitř za velmi intezivního, soustředěného ticha kontrolovaly, zda by nenašly něco zajímavějšího než bundy a staré krabice od bot.
Po nutných úpravách v prostoru a čase (děti do pokoje, věci do skříně) jsem začal přemýšlet, jak je možné, že se dostaly na předsíň. Přece jsem, hrome a tak dále, dveře důkladně zavřel a ještě zkontroloval. Že by si andílkové sladcí, lumpové hovada, nějak otevřeli?
Tak děti mám k dispozici, dveře taky, matka jejich milená daleko – tož uděláme experiment. Přiložil jsem dítě ke dveřím a sledoval. Tahalo, páčilo, klepalo a pak si stouplo a docela normálně je otloukalo. Oki. Tak tohle dítě to nebylo. Testneme druhé. V bleděoranžovém stejný postup. Snad jen ty otloukací rány byly důkladnější.
Tak su asi dokonalé trouba. Prostě sem nedovřel. Přece jen mi to nedalo a zkusil sem tam naaranžovat obě dvě zaráz. Nicméně zájem jevily o mě, o sebe navzájem, ale dveře, ty jim byly šumák.
Zazvonil telefon na předsíni. Děti jsem jemně odsunul, dveře pečlivě zavřel, telefonát vyřídil a najednou se zezadu vyvalila vlna intenzivního ticha. Rychle se otočím se vidím, jak kooperující dvojčata, otevírají zavřené dveře. Žádná velká věda. Zatím co jeden byl zapřený nožičkou o druhé křídlo a táhnul, ten druhý strčil prsty do mezery a páčil.
Zjednodušeně řečeno – každý dělal to, co ho jako první napadlo a co jsem s nimi zkoušel v singl action režimu, kde jim síly evidentně nestačily. Ovšem v double action režimu … nooo tak to byla jiná, to se dvéře přestaly smát a kapitulovaly. Dvojčátka se na chvíli zarazila a pak se odvážně vydala tam, kam se ještě nikdo nevydal 🙂
P.S. Pro ty, kdo neví co je singl a double action režim, doporučuji stránky s popisem revolveru jednočinného a dvojčinného. Jak vidno, dojčinný režim zabíjí rychleji.
Tagy: Dvojčata, krásné maličkosti, lotrota, překvapení, radosti s dvojčaty