Spaní mimin. To je takové vděčné téma. Dokonce moc vděčné, protože když spí, mohu dělat prakticky cokoli – teď třeba psát na pc. Kdybych psala o spaní, musela bych zmínit, že to nejdůležitější pro zachování domácí pohody, vyrovnané psychiky a zdravého rozumu je naučit dvojčata spát synchronně. Ze strany rodičů to dalo trochu práce, ze strany dětí trochu slz a křiku, ale povedlo se. O tom ale dnes psát nebudu. Budu psát o tom, jaké to je, když se Mates vzbudí v noci a pláče. (Pokračování textu…)

S dvojčaty se nikdy nenudíte. Udržují vaši mysl pružnou a tedy mladou. Mimo jiné nikdy nevíte, co je zaujme. Jejich intelektuální záběr je přímo gigantický a jeho šíře by se dala přirovnat snad jen k záběru renesančního člověka Leonarda DaVinciho.

(Pokračování textu…)

Mám poslední dobou problém nafotit naše děti bez blesku a přitom zaostřeně. Na vině je třeba i to už hróóózně dlouhé pošmourné počasí bez sluníčka, které způsobuje trošku delší čas expozice… Ale hlavně za to mohou samozřejmě děti. Tak třeba jsou v jednom rohu místnosti, pak se něco nepatrně mihne a jsou v jiném. Záhada, jak to dělají. Něco se mi ale přece jen nafotit podařilo. Důkaz toho, že je Alžběta Marie aspoň tak rychlá jako Lucky Luke. (Pokračování textu…)

Šel jsem tak jednou odpoledne vyzvednout kamarádovi tenisáky. Kamarád je zuřivý tenista a nakupuje ve velkém. 7 balíků tenisáků to je opravdu, ale opravdu hodně. Když už jsem tam byl, tak jsem využil příležitost a zakoupil jsem si také jeden kousek. Aby si měla dvojčata s čím hrát a tak vůbec. (Pokračování textu…)

Dvojčata jsou sexy. S dvojčaty je legrace. A dokonce Vám pomůžou. Představte si, na co jednoroční dítě nepřijde. Teda přijde. (Pokračování textu…)

Začátkem května tradičně putujeme v houfu dětí a kočárků, v partě halekajících výrostků a v uspořádaném zástupu moudřejších na Vranov, kde se setkáváme s důstojným stářím dorazivším autobusem přímo na místo, abychom zde společně slavili mši. Letos, pravda, byl náš scénář nakonec docela jiný, ale to už nás po roce s dvojčaty ani moc nepřekvapuje.

(Pokračování textu…)

Je to sice s podivem, ale občas na děti sedne mánie úklidu. Na holčičku kupodivu častěji. Přijde takhle dvojče k ledabyle pohozené kupce písku, zamyšleně si ji přeměří, podívá se po okolí a na první pohled je mu jasné, že „ledabyle pohozeno“ to TADY prostě být nemá. I začne přetvářet okolí k obrazu svému. Vezme první zrnko, přejde přes pokoj a uloží ho tam, kde by se podle stávajích dvojčecích představ měla „ledabyle pohozeno“ nacházet.

(Pokračování textu…)

Moje babička měla v rámci své školní docházky také předmět vaření. A tak jsem už kdysi dávno se zvědavostí zalistovala v sešitu tohoto předmětu. Obsahoval spoustu receptů na pokrmy netušených chutí a vzhledů. Mlsně jsem otočila záložku „dorty“ a nechala se unášet do světa čokolády, ořechů, piškotů, polev a krémů. Už tehdy mě zaujala dorta s názvem „brněnská“ a to nejen proto, že u ní měla babička poznamenáno jiným perem z jiné doby „vyzkoušené, výborné„. Prostě jsem cítila tu chuť už z těch stránek. A tak začala má láska k této dortě.

(Pokračování textu…)

Jojo. Je to tak. Už tady jsme táák dlouho. A jsme moc šikovní. Už nejsme v zavinovačce zabalené vánočky, které lze najít tam, kde byly odloženy. Tak například perfektně víme, co můžeme. A ještě lépe víme,  co nemůžeme. A to je přesně důvod, proč jsme se naučili mlčet. Celkově bychom zhodnotili naše žití zde na kouli kladnou známkou. (Pokračování textu…)

Dnes budu psát o tom, jak šetrně a ekologicky vyprat prádlo na 60 a víc stupňů. Dříve mě to moc nezajímalo, protože jsem při takových teplotách právala dvakrát do měsíce. Ovšem dnes je to aspoň 17 praček za měsíc a to už je poznat. (Pokračování textu…)