Tento článek se začal rodit někde na kopci směrem k hradu Landštejn. Jak z kontextu plyne, text se rodil směrem nahoru, protože na Moravě prostě hrad stojící v údolí nenajdete.

Jak tak lezu a potím se na kopečku, kde jsem nikdy neměl problém (reálné převýšení jak Monte Bů) nestačím mrkat na drát. Nejen že jsem se nepotil, ale dokonce ani nezadýchal (kedysy). Ovšem  najednou funím jak parní lokomotiva  a syneček je z toho náležitě vesel. Vono funící fotr, to je mazec, že jo. První moje myšlenka byla – sou tu holt léta pantáto převore. Druhá – nebudu tak často pít to jedno pivo večer. Pivo sice dělá hezká těla, ale kdo to má tahat. (Pokračování textu…)

Jdu takhle po ránu na latinskou a koukám, že tam je nějak moc mlaďochů. Jak jsem byl rozespalý, tak mi ani nezačalo šrotovat, o co vlastně jde. Jen jsem potěšeně konstatoval, že řady milovníků latiny se opět rozrostly.

(Pokračování textu…)

Aneb soustředění s dvojčaty. Vždycky, když se blíží ten náádherný týden soustředění, přemýšlím, do čeho mě to mé vlastní geniální nápady vlastně navezly. Už dlouho před termínem je potřeba zmasírovat rodiče, aby si rodinnou dovolenou nedali na inkriminovaný termín …

(Pokračování textu…)

Lotrota. To je ten Den před nedělí. Přece ten Den, co následuje po pátku. Jo, přesně ten,  kdy je taťka doma a může se nám věnovat. Je to Den, na který se celý týden těšíme. (Pokračování textu…)

Jakmile jsme přijeli na soustředění, první čeho jsme si všimli, byli čápi na komíně. Ne že by neměli vlastní. Krásný, vysoký, cihelný, ale nějak se jim prostě na to našem zalíbilo a tak seděli, klapali a koukali. No posuďte sami, taková krásná nová střecha. (Pokračování textu…)